Bolest
Ráno bez úsměvu,
odpoledne bez emocí,
večer jak kus ledu,
v noci už bez pomoci.
Vlasy dlouhé s polštářem splývají,
oči stále září tmou,
mezi stěnami myšlenky kvílejí
a lži jenom za nimi se hrnou…
Vítr za okny nepěkně fičí,
hvězdy téměř vyhaslé jsou,
mysl její neustále křičí
„Proč pořád nejsem svou?“
Kéž by mohla jen tak jít
- a neznámo kam -
kde nebude znát žádný chtíč,
moc, přetvářku, klam.
V její duši bolest stává,
noc za nocí můry denní,
poté opět ráno vstává
se samotou. Milost není.
Uvnitř ní ticho a chlad,
plamen její zhasíná,
nezná žízeň, nezná hlad,
bolest zase začíná.
Její hruď pokleslá je,
nepřeje si dále žít,
v chladné zemi ležet chce
a nevěřit už dalším lžím.
Vlasy dlouhé s polštářem splývají,
oči tiše září tmou,
na šedou zeď bezmocně zírají
a sami se už nezavřou….
ptázka
(pavel, 9. 2. 2008 21:37)