Minulost
Déšť buší do okenních tabulek jako paličky do bubínku…
vítr, ten šustí listy stromů, a to opadává…
všude ho plno, na zahradě, na polích…
létá do tmy, vznáší se krajinou měsíční…
a ulehnou až v potoku, který utichá…
konečně odpočívají…
srnky s očima jako uhel spí, čekají,
až nastane nový den…
až měsíc vystřídá slunko,
jež znovu vykoukne nad vrcholky stromů,
nad vrcholy kopců…
až se dotkne samotných oblak a rozpustí mlhu,
která se dotýká stébel trávy měkké jako kobereček…
a v ní já, s hlavou sklopenou a tichými slzami,
které křičí.
Obličej ovívají mé vlasy;
běsní smutkem a nevěří.
Sedmikrásky ke mně naklánějí své květy
a poslouchají mé myšlenky.
Slibují, že nikomu nic neprozradí
a na důkaz svých slov jedna po druhé uvadají.
Zůstala jsem naprosto sama.
Kdepak je můj anděl,
který má za úkol mně chránit?
Kde jsou jeho bělostná křídla,
která opět rozjasní mé rty?
Jsem vězeň svých vzpomínek,
jež potlačují můj zdravý rozum…
Na bílé šaty – kapka po kapce – ze srdce krev uniká.
Ruce od špíny a prachu…
…zloby a nenávisti…
…strachu a beznaděje.
Chci znovu nalézt nevinnost a víru…
Ale kde…?
