Nehasnoucí krása
Vidím pole a v něm nehasnoucí krásu.
Záře slunečnic mne oslepuje natolik,
až si musím zakrýt oči.
Klaní se a vítají mne.
Vstupuji a přičichnu k jedné z nich.
Tělem se mi rozlije pocit blaženosti
a cítím vůni světla.
Nechám se unášet sladkou písní,
kterou příroda prozpěvuje.
Lehám si a pozoruji nebe.
Vane uklidňující vítr a okvětní lístky sluncí vznášejíc se všude kolem, letí pryč.
Daleko odtud.
Usínám...
Najednou se ocitám na neznámém místě.
Připomíná mi to prales.
Deru se pustou džunglí, která vede neznámo kam.
Zeleň rostlin a stromů začíná ubývat.
Dojdu na mýtinku a strnu.
Není tu nic než pařezy a trochu trávy.
Snažím se od té hrůzy utéci,
ale jako by mě prales nechtěl pustit.
Slyším vzdechy, výkřiky...
Je to všude okolo mne...
Plno krve....
Les krvácí, pláče pro vysvobození.
Pro svobodu od lidí.
Hroutím se na zem, už to nemohu více snášet,
chci se probudit...
Otevírám oči a spatřím tu jasnou modř nebe,
která mne uklidní.
Rozhlédnu se kolem a stěží zadržuju slzy.
Nevidím nic než pustinu.
Rozevřu dlaň, na níž mi leží semínko od Slunečnice.
Vložím ho do země a déšť nechť ho smočí, aby mohlo vyklíčit a vykvést.
Aby znovu začal nový život....