Já Jirka

Dívka…tak hezká jako květ,

šla se venku procházet.

Leží v poli obklopena květinami

a poslouchá zpěv deště.

Zpívá jí ukolébavku a ona sní….

 …sní o šťastném dítěti,

jehož očka se na ni usmívají.

Najednou se jeho úsměv vytratí

a hledí do prázdna.

Po tvářích se mu kutálejí slzy

a děvče marně hledá příčinu.

Setmí se a začne bouřit.

Na obloze létají blesky jeden

za druhým.

Vypadají neškodně, až na jeden.

Udeří do země a uslyší křik – křik

nevinného dítěte a ona mu nemůže pomoci.

V tom se probudí.

Déšť se změnil v průtrž.

Neví proč, ale začíná se stmívat.

Zničehonic zahřmí a snaží se někam schovat.

Mezitím ji začne oslepovat světlo blesků.

Zastaví se a…

….cítí už jen tupou bolest

a tlukoucí srdce.

Ne však své, ale malého tvorečka nosící v sobě.

Její sen se skutečností stal…