Žal
Noc tiše upadá na okolní
svět,
jako když černý inkoust začne
na papír psát.
Hvězdičky svítí, měsíček
září…
co víc si mohu přát.
Tichem rozléhá se vřískot
a křik, jako by tma
ubližovala.
Do pasti chytila a nikoho dál
nepustila.
I já jsem spadla do léčky.
Tolik jsem chtěla věřit,
ale vymstilo se mi to.
Chci věřit všemu
a nic nevědět.
Chci všechno vědět
a ničemu nevěřit.
Zmatená jsem…
Proč lidé, které jsem měla
ráda,
zklamali moji důvěru?
Jsou snad tak bezcitní,
že rádi vidí bolest?
Bolest, kterou způsobili oni?
Jen se tomu smějí…
ať toho nechají,
nechci slyšet ten smích,
který je věnován mé bolesti.
Mému ublížení.
Proč chtějí zubožit
můj zdravý rozum?
Copak nevidí,
jak mě to raní na prsou,
jako kdyby do mne zapichovali
ostrý nůž,
který bodá hlouběji a
hlouběji…?
Už ten bol nemohu více
snášet.
Musím s tím něco udělat.
Když s nimi promluvím,
vysmějí se mi.
Když jim to vrátím,
vysmějí se mi.
Silueta nože na lince se
válí,
a v mém rozhodnutí
nic už mi nezabrání.
Tělem mi projela palčivá
bolest.
…smutek…
…slzy…
…strach…
má duše krvácí.
Padám k zemi.
Bojím se.
Teď je vše dokonáno….