Čekání na lásku
ČEKÁNÍ NA LÁSKU
Jí bylo 15, jemu asi víc a oba žili svym životem.
Jednou však cesty cosi jim skřížilo,
začali si psát... A ona?
I přeztože ho neviděla, i přeztože ho neznala
strašně mu věřila a tiše dofala, že jednou ho uvidí
a pohlédne do očí tomu komu řekla snad vše co mohla.
Nebylo lehké spatřit ho někde, nebydlel totiž v jejim městě.
Jen občas tam byl na návštěvě, u koho? To nemám zdání...
Neměla to štěstí spatřit ho a když jo, tak jen z dálky.
Tak dál smutnila, už nevěřila, že bude štěstí mít,
že se jí povede ho ke schůzce donutit...
Pokaždé když si psali on jí schůzku sliboval
a když mu pohlédla poprvé do očí, uvědomila si, že je na tom zle.
I přezto, že se jí líbil i přezto byli jen kámoši,
nikdy mu to neřekla, ale věřte nebo ne, všechno má svůj důvod.
Věděla totiž, že nemůže
zkazila by to, co roky vytvářela,
to jedinečný přátelství, o který přijít nechtěla.
A jako kámoši dál se stýkali, o její lásce nikdo neví.
Kolikrát ona ho ještě uvidí?
Kolikrát?
To nikdo nemá zdání.
Třeba ho dnes viděla naposled,
co když se už za ní nevrátí?
Kolikrát už měl přijít a nepřišel?
Kolikrát?
jednou, dvakrát nebo snad třikrát...mnohokrát.
Ale i když se nevrátí, ona bude čekat stále.
Bude sedět u okna, z očí jí potečou slzy...
A bude sama...navěky sama!!!